Dneska mi umřel pes. Tedy on neumřel, ale já jsem ho, vlastně ji, nechal uspat. Teď sedím pod ořechem, v sobě mám třetí skleničku Pastisu a koukám na její hrobeček, který jsem ji právě udělal. A přemýšlím, jestli jsem udělal správně, že jsem ji dal uspat.

Ono se těžko soudí, když člověk nežije život toho druhého. Možná, že když blbě skočila a vyhodila si ploténku, tak jsem s ní měl jet někam, kde by ji dali pod rentgen a dalšími vědeckými metodami prozkoumali a navrhli operaci.

Možná, že jsem s ní neměl jet k veterináři a potom k fyzioterapeutovi a neměl ji trápit další dva týdny. Nosit ji ven na čerstvý vzduch, zvedat ji, krmit a nechávat pít, jezdit pro pilule a doufat, že se dvanáctiletý pes z toho dostane.

Já fakt nevim, jestli jsem udělal správně, ale zlomilo se to ve mě, když jsem ji včera z kožichu vymýval červy, které jí tam nakladly masařky a když jí Olí podávala kus špekáčku, který jí večer při krmení vypadl z huby. To jsem si řekl, že je tohle život na prd že už jí ho nemůžu udělat lepší.

I když je člověk starý, tak se okolí snaží, aby měl zbytek života co nejpříjemnější a nejlepší a snaží se ho udržet při životě.

Ale u psa je to trochu jiné. Tady má ještě volbu, jestli ho udržet za každou cenu při životě, nebo ho nechat v klidu odejít. A to rozhodování je šílené… Bojovat, využít veškeré prostředky k tomu, že společnici možná získám další rok-dva života, nebo ukončit život někoho, kdo s vámi sdílel dvanáct let radostí a starostí?

Jsem rád, že k veterináři se mnou jela Olí a řídila, protože já bych to zpátky asi bez nehody nedal. Vlastně ani nevím, kudy jsme to jeli.

Teď už je to vlastně jedno. Bella usnula, srdce se ji zastavilo a leží v klubíčku zakopaná pod lískou a na ní jsou zasazeny kopretiny a já přes slzy nevidím na klávesnici.

Leave a Reply

/** * */